O NÁS | AKCE | AKTUALITY | ČLENSTVÍ | AREÁL | VÝCVIK PSŮ | HALA KYNOLOGŮ | AGILITY | VÝSTAVA PSŮ | FOTOGALERIE
 
Podzimní Brno
/článek na stránkách Klubu Agility Mokré Lazce/     

23.10.2006

Letošní rozhodování jestli pojedu či nepojedu na „Podzimní Brno“ bylo vcelku jednoduché. K Brnu mám velmi blízký vztah již z dob studií, který se následně prohloubil účastí na tamních agiliťáckých akcích, pískat měly rozhodčí u kterých běhám nejraději (Lenka Pánková a Jiřinka Strnadová) a navíc díky nedávno koupenému vozítku odpadl problém s dopravou.

S blížícím se termínem závodů se má pozornost stále častěji obracela k předpovědi počasí. Přece jen. Už dost dlouho byl krásný podzim a jelikož nic netrvá věčně, vzrůstala ve mně drobná obava, že ten víkend dojde ke zlomu. Zkraje týdne tomu navíc nasvědčovaly i výroky meteorologů, ale s přibývajícími dny bylo naštěstí stále jasnější, že předposlední říjnová sobota a neděle, alespoň na Moravě, až tak divoké nebudou. A taky  že nebyly. Naopak. Po oba dny bylo nádherně což jen podtrhovalo i tak výbornou atmosféru celých závodů. Tyto byly pořadatelem pojaty jako určité ukončení sezóny a tak se namísto zkoušek běhaly hry družstev. A k tomu samozřejmě klasický jumping a open.

Naše běhy s Okčou nebyly nic moc. Za zmínku by snad stál jen sobotní jump, kde však Okča shodila jednu laťku a tak nám druhý nejrychlejší čas smolíků byl celkem k ničemu J.  V následujícím openu jsem pak byla natolik nervózní, že v roji zmatených lesních včel bych rázem byla zvolena královnou. Tudíž jsem ani nepátrala s kolika chybami a odmítnutími jsme doběhly, nebyl-li to přímo disk. Poté byla na řadě hra, ve které se v 25 vteřinovém limitu sbíraly body za překonané překážky. V ní Okči asi největší radost dělaly 2 k sobě přiražené rovné pevné tunely. To však holka netušila, co ji bude čekat ve hře nedělní. A vůbec. To netušil nikdo. Snad jen Jiřinka J.

Po sobotním vyhodnocení následoval raut a povídání k proběhnuvšímu MS ve Švýcarsku, přičemž až do večerních hodin běželo v klubovně video s jednotlivými běhy. Jelikož jsem předchozí noc díky svému obvyklému nočnímu balení spala jen 2 hodiny, vydržela jsem na to koukat jen do půl desáté a poté se odebrala na kutě do stanu. Ani tentokrát jsem toho však moc nenaspala. S každým mým otočením totiž bylo třeba přesunout i Radůzu s Okčou, které se ze zcela pochopitelných důvodů cpaly do nejpohodlnějších a nejteplejších míst mého nevelkého spacáku. Takže nad ránem jsem byla nejen zkroucená jako paragraf, ale naprosto přesně jsem věděla, že teplo vypadá rozhodně jinak. Kupodivu i přes tato úskalí noci jsem vstávala v dobré náladě.

První nedělní běh, open, se v mém případě nesl v obdobně nervózním duchu jako sobotní. Jen tentokrát byl disk díky špatně skočené překážce zcela jednoznačný. Ovšem pak  přišel zlatý hřeb dne v podobě další hry – štafety družstev. Jen pro úplnost uvedu, že družstva byla sestavena pořadatelem bez ohledu na velikost psů a byla čtyřčlenná. Z parkuru byly odstraněny všechny překážky kromě dvou skoček (startovní a cílové, mezi nimiž si doběhnuvší „družstevníci“ předávali štafetovou kšiltovku) a mezi ně bylo rozestavěno 10, slovy deset, tunelů. Dva látkové a 8 pevných. K těmto všem překážkám pak byla přiřazena čísla od 1 do 19. Tímto jste sice na parkuru vystačili se slovní zásobou ročního potomka agility rodičů, ale pamatovat si který tunel se po kterém běží, navíc když se šel víckrát, už bylo trošku horší. Již během prohlídky mi bylo jasné, že sedmnácti  povely tunel se tak akorát doplantám, stejně že budu koukat po číslech, která si budu muset v duchu neustále opakovat a nedej bože, když někde zakufruji. Tak to pak tím tuplem nebudu vědět čí jsem. Takže jako nejjednodušší se pro mě (nikoliv však pro Okču – ale ta je z naší dvojice ta  šikovnější a tak si s tím lépe poradí) jevilo nahradit povel příslušnou číslicí a případně ji doplnit koncovkou – nél – ať to alespoň na konci zní povědomě. Jenže z – nél – v průběhu běhu sešlo a tak Okča náhle zjišťuje, že ta stará známá roura není tunel, ale tu pětka, tu šestka a hle, tahle zatočená dokonce sedmička. Naštěstí si z toho těžkou hlavu nedělala (jako ze všeho) a vždy vběhla tam, kam jsem ji ukázala. V posledním běhu celých závodů, jumpingu, si zcela určitě musela oddychnout, když před svou oblíbenou překážkou opět slyšela to, na co je odmala zvyklá. Ovšem teď, při psaní tohoto příspěvku, ji začínám podezírat, že v průběhu onoho posledního jumpu v ní uzrála myšlenka tzv. sladké pomsty. Třetí překážkou před cílem byl totiž tunel, který však Okča po mém, již slovně dobře zadaném povelu minula a místo něj skočila vedlejší skočku. Tak paničko, to máš za tu svou čísličkovou kratochvíli J.

Nedělní vyhlášení proběhlo rychle a v jeho závěru mě hodně mile překvapila zvláštní cena pořadatelů v podobě deštníku za náš tunelový běh.

 

 

Podtrženo, sečteno – v Brně se mi jako vždy hodně moc líbilo a domů se tak vrátila se skvělou náladou. Všem na Zetoru za to velikánský dík.

 

Marťa s Radůzkou a Okčou